Neočekávaně se na mne usmálo štěstí, a ač tomu ještě pořád nemohu uvěřit, budu mít výstavu. Jak se to stalo a co na ní vlastně bude?
Když za mnou Katka E. s touto nabídkou přišla, vyrazila mi dech. Ne, že bych o výstavě nepřemýšlel už dříve, počítal jsem s ní ale výhledově tak za jeden rok. Necítil jsem se na ni být zrovna připraven – vždyť kvůli focení jsem už spoustu měsíců neměl čas aktualizovat stránky, svoji současnou tvorbu zveřejňuji jen na Facebooku a prezentuji ji spíše jen svým přátelům. Mám toho spoustu rozdělaného a zcela dokončených projektů jen několik. Pak jsem si ale řekl, že příležitost je dobré chytnout za pačesy a souhlasil jsem.
Když jsem přemýšlel, jaké fotografie by tam měly být, bylo mi hned jasné, že spíše než cesty, krajinky nebo reportáže to budou ženské. Vždycky mne fascinovaly, vždy jsem je toužil poznávat a fotografovat. Asi je to u mne dáno tím, že jsem vyrostl na atmosférických fotografiích Jana Saudka a Miloslava Stibora, a portrétní fotografii spolu s uměleckým aktem jsem vždycky považoval za královnu fotografie.
Vybral jsem tedy třicet fotografií z doby za poslední dva roky a pomalu z nich odmazával ty, které neladily nebo mi nepřišly dostatečně kvalitní. Původně to byla směska všeho co fotím – portréty, glamour (kouzlo ženy), akty, exteriér stejně jako interiér a ateliérovky. Také fotky u oken, které jsem nikdy nedokázal zařadit do žádné škatulky. Pomalu jsem fotografie odebíral, až jsem se nakonec rozhodnul pro dvě témata: akty focené v ateliéru před černým pozadím, a jako protiváhu fotografie focené v protisvětle starého továrního okna.
Část fotografií je stará deset až patnáct měsíců. Starší jsem použít nechtěl, protože vím, že dnes už bych je fotil jinak. Naproti tomu jiné fotografie jsou jen dva týdny staré. Ty jsem nafotil jen pro tuto výstavu.
Vystavené fotografie budou tak trochu zvláštní. Většinu z nich jsem ještě nikde nepublikoval a asi se docela liší od většiny fotografií, které ode mne znáte. Zatímco dříve jsem fotografoval jen několikrát za čtvrtletí, už půl roku fotím třikrát až pětkrát do měsíce a myslím, že je postřehnutelné, jak se fotografie mění.
Snažím se zachytit to, co dělá ženu ženou. Nejen její tělo, ale to vnitřní fluidum, co jí dělá takovou, jaká je. Někdy křehkou, jindy tvrdou, něžnou i sobeckou, zranitelnou i vyzývavou, většinou však pro muže tak trochu záhadnou.
